2. Vzájemný vztah integrální křivky ročních úhrnů srážek (čára sumace rozdílů ročních úhrnů srážek v jednotlivých letech od dlouhodobého průměru) podle měření meteorologické observatoře v Klementinu za období 1947 až 1986 (spojnicový diagram) a sluneční aktivity vyjádřené tzv. číslem slunečních skvrn (sloupcový diagram). Ze znázornění vyplývá, že k zvýšení srážkové činnosti dochází zpravidla v období zvyšující se sluneční aktivity a naopak, nižší množství srážek se vyskytuje v obdobích poklesu sluneční aktivity.
významného snížení srážkové činnosti 1982-1986. Obdobný sled suchých a vlhkých období lze získat po rekonstrukci hydrometeorologických poměrů v jednotlivých letech i pro preindustriální éru. V některých časových úsecích, a to jak v historické řadě klementinských pozorování, tak v obdobích před přístrojovým měřením srážkových úhrnů, však platí závislost zcela opačná, a vyskytují se i úseky bez jakékoliv vzájemné korelace těchto dvou jevů.
Srážkově nadnormální a podnormální roky mají již po staletí zcela specifické a výrazně odlišné hospodářské i společenské důsledky. Dnes lze za nejzranitelnější odvětví označit vodní hospodářství, zemědělství, lesní hospodářství a částečně i průmysl, dopravu, zdravotnictví, rekreaci a cestovní ruch. Srážkově nadnormální roky 1995 a 1996 znamenaly po několikaletých hydrologických deficitech dosycení téměř všech povodí v Čechách i na Moravě, ale zároveň i příkrý nárůst povodní v řadě oblastí České republiky.
Intersekulární výrazně deštivá období
Sekulární znamená týkající se velmi dlouhé doby a intersekulárními obdobími jsou zde míněna poměrně krátká mezidobí dešťů. Velice pozoruhodným jevem, který lze doložit nejenom pro historické území České koruny, ale pro celou střední Evropu, je poměrně pravidelný výskyt tzv. malých pluviálů (lat.
pluvia - déšť). Tak jsou označena období trvající několik desítek let, pro která je příznačná výrazně vystupňovaná srážková činnost a s ní úzce související zvýšená četnost velkých vod v hydrologickém režimu toků. Od počátku tohoto tisíciletí se vyskytly již čtyři výrazně deštivá intersekulární období: malé pluviály I až IV.
Malý pluviál IV (1763 - 1804)
Z nejrůznějších informačních pramenů jej lze bohatě dokumentovat. Povodně z let 1784 a 1799 podle děčínských análů náležejí do první desítky vůbec těch největších historických labských povodní. Na účet tohoto malého pluviálu lze nepochybně zařadit i čtvrtou největší povodeň na Labi, která kulminovala 26. 2. 1805. Nejkřiklavějším projevem malého pluviálu IV byla hladová léta 1770 až 1772, která byla důsledkem série neúrod způsobených extrémním zamokřením zemědělských pozemků. Ačkoliv se psala druhá polovina 18. století, demografické důsledky hladomoru byly souměřitelné s nejzhoubnějšími vlnami středověkých pravých morů. Jen od června 1771 do června 1772 v Čechách podlehlo hladu nejméně 250 000 lidí
Malý pluviál III (1560 - 1600)
Demograficky a hospodářsky nejdrastičtější důsledky mělo v tomto pluviálu pětileté období neúrod způsobené extrémním deštivým počasím v letech 1569- 1573. Vlhká období tohoto malého pluviálu jsou mimořádně bohatá na záznamy o povodních a katastrofických smyvech půdy s polí. Labské povodně z let 1570 a 1595 patří do první desítky největších povodní, které nastaly od r. 1000. Naše závěry o mimořádné hydrologické nadnormalitě uvedeného úseku druhé poloviny 16. století vcelku odpovídají údajům západoevropských klimatologů. Např. podle unikátní dlouhodobé řady mohučských měření velkých vod vystoupila r. 1565 hladina vody v Rýnu 5,9 m nad normální stav a r. 1573 dokonce 6,3 m. (Tento „rekord" byl překonán až r. 1784, tedy v malém pluviálu IV, kdy Rýn vystoupil do výše 6,6 m nad normální stav.)
V našich zemích tehdy existoval zvlášť spolehlivý registr všech nadnormálních výkyvů vodního režimu krajiny. Bylo jím vzkvétající české rybnikářství. Každá škoda na stokách, bezpečnostních přepadech, hrázích, nebo dokonce protržení rybníků se objevuje s popisem příčin v hlášeních jednotlivých panství a v úředních účtech. A jak byly naše rybniční soustavy často velice těsně propojenými vodohospodářskými systémy, dokládají i verše rybníkářského stavitele Tomáše Lišky, které se vážou k událostem extrémně deštivého roku 1582. V roce 1827 je poprvé publikoval historik František Palacký pod titulem Stará zpráva porybného na Třeboňském panství o strhnutí rybníků: „Potěšil neutěšil. Do Flughauzu pospíšil; Flughauz do Skutku vyklouz; Skutek do naděje utek. Naděje drží předce. Ryby ale jsou v řece" (Potěšil, Flughauz, Skutek a Naděje jsou jména třeboňských rybníků; rybník Flughauz se dnes nazývá Klec).
Malý pluviál II (1310 - 1350)
Prvých devět let tohoto období je v českých dějinách spojeno s výskytem hlubokých neúrod. Účinek častých dešťů byl zesílen mimořádně chladnými zimami a podnormálnámi teplotami ve vegetačních obdobích. Vyvrcholením tohoto kritického časového úseku bylo sedmileté období hladu v letech 1313- 1319, v němž podle podle Petra Žitavského „tu i onde na různých místech ležel na cestách zemřelý hladem". O některých obdobích první poloviny 14. století se v historických záznamech hovoří jako o letech velkých povodní či povětrnostního běsu. Povodně, které se v této době vyskytovaly v povodí Labe, Rýna a Dunaje, jsou řazeny k těm největším v historické době vůbec. Např. v Mohuči při povodni r. 1342 vystoupila voda v Rýnu 9 metrů nad normální stav, tj. přibližně o 2,4 m výše než při druhé doposud největší zde známé povodni r. 1784. Na existenci mimořádně vysokého výskytu přívalových dešťů právě v první polovině 14. století upozornil nejnověji na základě hodnocení desítek půdních profilů, zejména profilů splachových uloženin, německý erodolog a půdoznalec H. R. Bork.
Malý pluviál I (1078 - 1118)
Podle děčínských análů do tohoto malého pluviálu spadá vůbec největší naše labská povodeň, která se r. 1118 dostavila v nezvyklém čase pro velké vody, totiž v září. V tomto roce pro ustavičné deště nemohli lidé v době žní sklidit obilí a v měsíci září, jak píše Kosmas, „byla taková povodeň, jaké tuším nebylo od potopy světa na zemi." V tomto intersekulárním časovém úseku si zmínku zaslouží i velké období neúrod 1090-1096, které vyústilo v rozsáhlý evropský subkontinentální hladomor. V Českých zemích je za nejkritičtější období tohoto „hladomoru z přemíry dešťů" označován sled roků 1092 až 1096, po kterých prý „v Čechách zůstal sotva třetí díl lidí a desátý díl hovad..."
Malý pluviál V (?)
V souvislosti s předpokládanými směry podnebního vývoje se dnes na hydrologických modelech řeší možné důsledky klimatických změn a vytvářejí se alternativní scénáře. Zároveň se navrhují přípravná a adaptační vodohospodářská, zemědělská i lesnická opatření, která mohou být klimatickými změnami v příštích desetiletích (a dále s výhledem do r. 2075) vynucena. Převážná část výsledků získaných různými simulačními postupy vychází z předpokladu postupného oteplování a počítá s klesající tendencí odtokových množství z povodí a s napjatou vodohospodářskou bilancí. Žádný ze scénářů zpracovávaných pro Českou republiku však nepředpokládá nástup dalšího malého pluviálu. Jenže vzhledem k naznačenému oscilačnímu kroku období s vystupňovanou srážkovou činností nelze takový směr vývoje vyloučit.
Na srážkami v Čechách
Připomenuté stoleté výročí srážkového rekordu v Čechách zasluhuje vzhledem k letošní povodni velkou pozornost (rekord 345 mm sice překonán nebyl nejvyšší naměřené srážky na Lysé hoře v Jeseníkách dosáhly 234 mm škody jsou však srovnatelné). Záplavy, které postihly značnou část bývalé rakousko-uherské monarchie a část Německa na přelomu července a srpna před sto lety, svědčí o velmi vysoké srážkové činnosti. Tento fakt mohou dobře dokumentovat naměřené hodnoty z několika stanic v severočeské oblasti (viz tab. 1 a 2).V souvislosti s mohutnými záplavami pak není možné nevzpomenout ničivou povodeň, která postihla Prahu a střední Čechy v září 1890 Vltavským korytem tehdy protékalo kolem 4 000 m
3 vody za sekundu. Vnucuje se otázka, zda tyto dvě krátce po sobě jdoucí ničivé záplavy (1890 a 1897) nebyly výsledkem celkového zvýšení srážkové činnosti.
Metodou sumace odchylek od dlouhodobého normálu lze hlavní trendy jakékoliv časové řady dobře vystihnout. Na grafu, který představuje sumaci odchylek srážek v Praze Klementinu (1804-1996), je možné pozorovat slabší i silnější výkyvy ve srážkové činnosti. Po sérii krátkých oscilací za období 1804-1849 s výrazně stoupajícím trendem a s kulminací v roce 1849 (v roce 1828 byl naměřen druhý největší průměrný roční srážkový úhrn 665,4 mm, v roce 1837 pátý 634,9 mm), je pozoruhodná velká povodeň z března roku 1845. Zvláště nápadné je následující srážkové minimum v letech 1849-1880. Šlo o mimořádně suchou periodu, kdy např. v Praze téměř vyschla Vltava a na Labi v Děčíně vystoupil z vody známý kámen sucha.

Měsíční srážkové průměry v mm za měsíce červenec a srpen roku 1897 (čc/sr - poměr srážek v červenci a srpnu v %; průměr - dlouhodobý průměr; přeškrtnutý kroužek = průměr).

Denní úhrny srážek na několika stanicích lze vysledovat i v denních úhrnech. Mimo již uvedený rekord 345 mm je možno uvést ještě následující údaje.
Následující období 1880-1900 je charakterizováno prudkým nástupem srážkové činnosti a právě do něho spadají již zmiňované povodně (čtvrtý největší roční srážkový úhrn byl v roce 1890 s hodnotou 637,3 mm). Další srážkové periody, patrné na grafu, jsou v letech 1900-1910 (-), 1910-1928 (+), 1928-1935 (-), 1935-1950 (+, v roce 1939 byl zaznamenán dosud největší roční srážkový úhrn 745,5 mm, v roce 1946 třetí 638,3 mm), 1950-1953 (-), 1953-1958 (+), 1958-1963 (-), 1963-1969 (+), 1969-1975 (-), 1975-1981 (+), 1981-1993 (-). Je ostatně zajímavé, že z prvních padesáti nejvyšších průměrných ročních úhrnů pouze tři spadaly do sušších period (roky 1987, 1974 a 1875), zatímco všechny ostatní se nacházely na vzestupné větvi srážkového trendu. Statistická analýza klementinské srážkové řady ukázala dominantní periodu kolem 90 let (1849-1935) a dále pak méně výrazné periody 25, 18 a 53 let. Z toho by bylo možné spekulovat, že srážková činnost bude pravděpodobně do první dekády nového století vyšší nežli dlouhodobý průměr.
Středověké vodočetné znamení Bradáč
Jde o kamennou plastiku vousatého muže (obrázek), která byla umístěna na posledním oblouku Juditina mostu, těsně vedle pilíře v mostním tělese. Pražany byl nazván Bradáč právě pro vousatou tvář s bradkou.
Poslední mostní oblouk se zachoval pouze proto, že byl na něm postaven nový dům kláštera křižovníků s červenou hvězdou. Je to dobře patrné z mědirytiny z r. 1827 (viz obr. vpravo).
Protože plastika Bradáče byla umístěna v poměrně pevném a stabilním prostředí, byla již záhy využívána jako vodočet velkých povodní na Vltavě, přičemž jednotlivé části Bradáčova obličeje sloužily jako indikační stupnice různého stupně povodňového nebezpečí. Následující tři lidové povodňové aplikace vztahující se k Bradáčovi jsou kvantitativním hodnocením povodní, tak jak se jevily Pražanům, a také vyjadřují jednotlivé stupně povodňového nebezpečí:
I. Jakmile se voda dotkne spodních částí Bradáčových vousů, tu již Vltava vystupuje ze svých břehů a je nejvyšší čas, aby se lidé, kteří bydlí nízko při vodě, stěhovali pryč od řeky.
II. Začne-li voda dosahovat až k Bradáčově hubě, vystupuje Vltava z břehů a zaplavuje mnohé ulice na staroměstské straně řeky.
III. A konečně, zatápí-li vltavská voda i Bradáčovu pleš, mohou se lidé po Staroměstském náměstí vozit na lodičkách.
Z uvedených ukázek vyplývá celkem jednoznačně, že Pražané své zkušenosti s povodněmi měli, dovedli je správně interpretovat a s Bradáčovou pomocí i diagnostikovat.

První zmínky o této pískovcové plastice se vztahují k roku 1432:
Nebo první (povodeň v roce 1432)
ta toliko k té hlavě vytesané u špitálu Staroměstského, kde jsú Křižovníci, až do nosu, ale tato druhá (povodeň v roce 1481)
přikryla všecku téměř hlavu, než nechala místa suchého svrchu hlavy co by byla pleš. Třebaže v citovaném zápise ( Staré letopisy české) není výslovně rok 1432 jmenován, nejde o žádný jiný, protože je zároveň připomínáno stržení části mostu čerstvě dostavěného. Od tohoto data později byly potom zprávy o Bradáčovi hojnější (1481, 1501, 1515, 1537, 1567, 1569, 1570, 1582), avšak přestaly se objevovat koncem 16. století. To bylo způsobeno pravděpodobně tím, že docházelo k častým úpravám vltavského koryta, které se postupně zanášelo sedimenty, a proto lidové vodočetné znamení přestávalo postupně plnit svoji funkci.