Pole na Bruntálsku narušené výmolovou erozí při povodni v r. 1996. Snímek M. Janeček.

1. Druhá integrace odchylek ročních srážkových úhrnů od dlouhodobého průměru pro srážkovou řadu meteorologické observatoře v Klementinu podle J. Svobody. Vzestupné části křivky vymezují srážkově bohatší období, sestupné části srážkově chudší období.

Základní srážkový cyklus podnormálních a nadnormálních několikaletých období je podřízen vývoji sluneční aktivity( viz obrazek).

2. Vzájemný vztah integrální křivky ročních úhrnů srážek (čára sumace rozdílů ročních úhrnů srážek v jednotlivých letech od dlouhodobého průměru) podle měření meteorologické observatoře v Klementinu za období 1947 až 1986 (spojnicový diagram) a sluneční aktivity vyjádřené tzv. číslem slunečních skvrn (sloupcový diagram). Ze znázornění vyplývá, že k zvýšení srážkové činnosti dochází zpravidla v období zvyšující se sluneční aktivity a naopak, nižší množství srážek se vyskytuje v obdobích poklesu sluneční aktivity.

významného snížení srážkové činnosti 1982-1986. Obdobný sled suchých a vlhkých období lze získat po rekonstrukci hydrometeorologických poměrů v jednotlivých letech i pro preindustriální éru. V některých časových úsecích, a to jak v historické řadě klementinských pozorování, tak v obdobích před přístrojovým měřením srážkových úhrnů, však platí závislost zcela opačná, a vyskytují se i úseky bez jakékoliv vzájemné korelace těchto dvou jevů.

Srážkově nadnormální a podnormální roky mají již po staletí zcela specifické a výrazně odlišné hospodářské i společenské důsledky. Dnes lze za nejzranitelnější odvětví označit vodní hospodářství, zemědělství, lesní hospodářství a částečně i průmysl, dopravu, zdravotnictví, rekreaci a cestovní ruch. Srážkově nadnormální roky 1995 a 1996 znamenaly po několikaletých hydrologických deficitech dosycení téměř všech povodí v Čechách i na Moravě, ale zároveň i příkrý nárůst povodní v řadě oblastí České republiky.

Sekulární znamená týkající se velmi dlouhé doby a intersekulárními obdobími jsou zde míněna poměrně krátká mezidobí dešťů. Velice pozoruhodným jevem, který lze doložit nejenom pro historické území České koruny, ale pro celou střední Evropu, je poměrně pravidelný výskyt tzv. malých pluviálů (lat. pluvia - déšť). Tak jsou označena období trvající několik desítek let, pro která je příznačná výrazně vystupňovaná srážková činnost a s ní úzce související zvýšená četnost velkých vod v hydrologickém režimu toků. Od počátku tohoto tisíciletí se vyskytly již čtyři výrazně deštivá intersekulární období: malé pluviály I až IV.

Z nejrůznějších informačních pramenů jej lze bohatě dokumentovat. Povodně z let 1784 a 1799 podle děčínských análů náležejí do první desítky vůbec těch největších historických labských povodní. Na účet tohoto malého pluviálu lze nepochybně zařadit i čtvrtou největší povodeň na Labi, která kulminovala 26. 2. 1805. Nejkřiklavějším projevem malého pluviálu IV byla hladová léta 1770 až 1772, která byla důsledkem série neúrod způsobených extrémním zamokřením zemědělských pozemků. Ačkoliv se psala druhá polovina 18. století, demografické důsledky hladomoru byly souměřitelné s nejzhoubnějšími vlnami středověkých pravých morů. Jen od června 1771 do června 1772 v Čechách podlehlo hladu nejméně 250 000 lidí

Demograficky a hospodářsky nejdrastičtější důsledky mělo v tomto pluviálu pětileté období neúrod způsobené extrémním deštivým počasím v letech 1569- 1573. Vlhká období tohoto malého pluviálu jsou mimořádně bohatá na záznamy o povodních a katastrofických smyvech půdy s polí. Labské povodně z let 1570 a 1595 patří do první desítky největších povodní, které nastaly od r. 1000. Naše závěry o mimořádné hydrologické nadnormalitě uvedeného úseku druhé poloviny 16. století vcelku odpovídají údajům západoevropských klimatologů. Např. podle unikátní dlouhodobé řady mohučských měření velkých vod vystoupila r. 1565 hladina vody v Rýnu 5,9 m nad normální stav a r. 1573 dokonce 6,3 m. (Tento „rekord" byl překonán až r. 1784, tedy v malém pluviálu IV, kdy Rýn vystoupil do výše 6,6 m nad normální stav.) 

V našich zemích tehdy existoval zvlášť spolehlivý registr všech nadnormálních výkyvů vodního režimu krajiny. Bylo jím vzkvétající české rybnikářství. Každá škoda na stokách, bezpečnostních přepadech, hrázích, nebo dokonce protržení rybníků se objevuje s popisem příčin v hlášeních jednotlivých panství a v úředních účtech. A jak byly naše rybniční soustavy často velice těsně propojenými vodohospodářskými systémy, dokládají i verše rybníkářského stavitele Tomáše Lišky, které se vážou k událostem extrémně deštivého roku 1582. V roce 1827 je poprvé publikoval historik František Palacký pod titulem Stará zpráva porybného na Třeboňském panství o strhnutí rybníků: „Potěšil neutěšil. Do Flughauzu pospíšil; Flughauz do Skutku vyklouz; Skutek do naděje utek. Naděje drží předce. Ryby ale jsou v řece" (Potěšil, Flughauz, Skutek a Naděje jsou jména třeboňských rybníků; rybník Flughauz se dnes nazývá Klec).

Prvých devět let tohoto období je v českých dějinách spojeno s výskytem hlubokých neúrod. Účinek častých dešťů byl zesílen mimořádně chladnými zimami a podnormálnámi teplotami ve vegetačních obdobích. Vyvrcholením tohoto kritického časového úseku bylo sedmileté období hladu v letech 1313- 1319, v němž podle podle Petra Žitavského „tu i onde na různých místech ležel na cestách zemřelý hladem". O některých obdobích první poloviny 14. století se v historických záznamech hovoří jako o letech velkých povodní či povětrnostního běsu. Povodně, které se v této době vyskytovaly v povodí Labe, Rýna a Dunaje, jsou řazeny k těm největším v historické době vůbec. Např. v Mohuči při povodni r. 1342 vystoupila voda v Rýnu 9 metrů nad normální stav, tj. přibližně o 2,4 m výše než při druhé doposud největší zde známé povodni r. 1784. Na existenci mimořádně vysokého výskytu přívalových dešťů právě v první polovině 14. století upozornil nejnověji na základě hodnocení desítek půdních profilů, zejména profilů splachových uloženin, německý erodolog a půdoznalec H. R. Bork.

Podle děčínských análů do tohoto malého pluviálu spadá vůbec největší naše labská povodeň, která se r. 1118 dostavila v nezvyklém čase pro velké vody, totiž v září. V tomto roce pro ustavičné deště nemohli lidé v době žní sklidit obilí a v měsíci září, jak píše Kosmas, „byla taková povodeň, jaké tuším nebylo od potopy světa na zemi." V tomto intersekulárním časovém úseku si zmínku zaslouží i velké období neúrod 1090-1096, které vyústilo v rozsáhlý evropský subkontinentální hladomor. V Českých zemích je za nejkritičtější období tohoto „hladomoru z přemíry dešťů" označován sled roků 1092 až 1096, po kterých prý „v Čechách zůstal sotva třetí díl lidí a desátý díl hovad..."

V souvislosti s předpokládanými směry podnebního vývoje se dnes na hydrologických modelech řeší možné důsledky klimatických změn a vytvářejí se alternativní scénáře. Zároveň se navrhují přípravná a adaptační vodohospodářská, zemědělská i lesnická opatření, která mohou být klimatickými změnami v příštích desetiletích (a dále s výhledem do r. 2075) vynucena. Převážná část výsledků získaných různými simulačními postupy vychází z předpokladu postupného oteplování a počítá s klesající tendencí odtokových množství z povodí a s napjatou vodohospodářskou bilancí. Žádný ze scénářů zpracovávaných pro Českou republiku však nepředpokládá nástup dalšího malého pluviálu. Jenže vzhledem k naznačenému oscilačnímu kroku období s vystupňovanou srážkovou činností nelze takový směr vývoje vyloučit.

Připomenuté stoleté výročí srážkového rekordu v Čechách zasluhuje vzhledem k letošní povodni velkou pozornost (rekord 345 mm sice překonán nebyl nejvyšší naměřené srážky na Lysé hoře v Jeseníkách dosáhly 234 mm škody jsou však srovnatelné). Záplavy, které postihly značnou část bývalé rakousko-uherské monarchie a část Německa na přelomu července a srpna před sto lety, svědčí o velmi vysoké srážkové činnosti. Tento fakt mohou dobře dokumentovat naměřené hodnoty z několika stanic v severočeské oblasti (viz tab. 1 a 2).V souvislosti s mohutnými záplavami pak není možné nevzpomenout ničivou povodeň, která postihla Prahu a střední Čechy v září 1890  Vltavským korytem tehdy protékalo kolem 4 000 m³ vody za sekundu. Vnucuje se otázka, zda tyto dvě krátce po sobě jdoucí ničivé záplavy (1890 a 1897) nebyly výsledkem celkového zvýšení srážkové činnosti.

Metodou sumace odchylek od dlouhodobého normálu lze hlavní trendy jakékoliv časové řady dobře vystihnout. Na grafu, který představuje sumaci odchylek srážek v Praze Klementinu (1804-1996), je možné pozorovat slabší i silnější výkyvy ve srážkové činnosti. Po sérii krátkých oscilací za období 1804-1849 s výrazně stoupajícím trendem a s kulminací v roce 1849 (v roce 1828 byl naměřen druhý největší průměrný roční srážkový úhrn 665,4 mm, v roce 1837 pátý 634,9 mm), je pozoruhodná velká povodeň z března roku 1845. Zvláště nápadné je následující srážkové minimum v letech 1849-1880. Šlo o mimořádně suchou periodu, kdy např. v Praze téměř vyschla Vltava a na Labi v Děčíně vystoupil z vody známý kámen sucha.